Pozdrav od poštolky vol. 2

Kolikrát člověk musí slyšet jednu větu, aby ji pochopil...

Když jsem odstartovala psaní blogu svým prvním článek o poštolčí lásce, netušila jsem, že příběh bude mít pokračování. Článek se chystám sepsat už hodně dlouho, ale teď se konečně vytvořilo časové okno – zřejmě správné načasování.

Vše začalo v pondělí 6. května, když jsem se v kanceláři podívala ven a na okenním parapetu uviděla dvě vajíčka. Nestihla jsem ani pátrat po tom čí jsou, protože za moment přiletěl poštolčí kluk a díval se na mě stejně překvapeně jako já na něj. Jeho družka snesla vajíčka v průběhu pátečního odpoledne až pondělního rána, kdy v kanceláři nikdo nebyl. Jelikož mám vlastnost se do všeho montovat, obeslala jsem všechny známé i neznámé, kteří mají co dočinění s dravými ptáky. Dobrali jsme se k tomu, že poštolky si hnízda nestaví a využívají buď opuštěná hnízda či římsy domů, a že příbytek v podobě poštolečníku by ocenili nejvíce, přestože i jen tak na parapetu by byli schopní mláďata odchovat, nicméně je tam riziko, že na horkém parapetu se vajíčka mohou zahřát až moc. Představa poštolčích vajec nahniličko mě patřičně vyděsila a ještě ten den večer jsem se protahovala oknem a instalovala provizorní hnízdečko v podobě vystlané lískové bedýnky (díky Zdendo za Tvoji pohotovou reakci, a že si nemyslíš, že jsem cvok).

To už jsem na střeše protější budovy uviděla i poštolčí holku a nastoupila komunikační stránka věci, kdy jsem se jí omluvila, že manipuluji s vajíčky, ale že mám ty nejlepší úmysly. Přišlo mi zpět jen jakési "budiž", zalepila jsem okno papírem, abychom ji zbytečně nerušili a šla objednávat zrcadlovou fólii do okna a poprosit kamaráda o poštolečník na míru. Snažili jsme se maximálně využít čas, dokud nezasedne, protože to byli oba ptáci v pohybu a poštolčí holka se obden vracela snést další vajíčko a zase odletěla. A pak jednoho dne zasedla na svých pěti vajíčkách a já ji přes zrcadlovou fólii
s nosem přilepeným na okno zamilovaně pozorovala. Byla jedním slovem nádherná. Jen se mnou nemluvila… Zkoušela jsem ledasco, ale nic mi nepřicházelo zpět, přestože jsem věděla, že o mně moc dobře ví, nejen kvůli propustnosti fólie a tomu, že vidí ostře na několik stovek metrů. Věděla jsem, že ji čeká přibližně měsíc než vysedí vajíčka a možná jsem se snažila navázat jakýsi vztah, zatímco jsem ji denně pozorovala a naučila se jejich zvyklosti. Věděla jsem, že přibližně kolem
9. hodiny dopolední se ozve ki-ki-ki, a to už sedí její poštolčí muž na protější střeše s myší v pařátku, ona se zvedne od vajíček, protáhne letky a letí jeho směrem, kdy on už se také vznáší do nedalekého vysokého stromoví a tam společně hodují. Samozřejmě jsem se snažila vyzvídat, proč si nenašli prostor k hnízdění tam a měla jsem spoustu dalších otázek, ale opět bez reakce. Poštolčí holka se rozhodla, že se mnou bude denně sdílet prostor a své zvyklosti, ale neřekne mi nic. A tak jsem se byla poradit s kameny, když zvířecí říše byla skoupá na slovo. Vykládám jim, jak mám
v kanceláři poštolku, jak s lehkostí přijala hnízdo a zrcadlovou fólii, a že někdy jsme si tak blízko, že nás odděluje jen tloušťka skla, ale že nereaguje na žádnou interakci – myslím intuitivní, že… 
Kameny řekly: "Myslíš, že se ptáci bojí větrných poryvů? Ne, oni se odrazí a letí." S čímž přišel pocit, že poštolka není zvědavá na jakési tlachání o ničem, ale že promluví až to bude důležité a já mám být jako správný žák v pozoru. Jenže pak zase několik dní nebylo nic, kromě rychlé instalace poštolečníku, kterou jsem měla vizualizačně podpořenou několik dní dopředu a věděla jsem, že to udělat chci a odclonit tak pražící slunce a déšť. Což bylo ze strany poštolčí holky okomentováno klasickým "budiž" a říkala jsem si, že mé komunikační umění dosáhlo "vrcholu", protože 2x "budiž" to už je tedy věc a rozhodla jsem se, že se na ni budu jen dívat, ale už se nebudu snažit o další kontakt.

Jedno dopoledne jsem zbystřila, protože poštolčí kluk se neukázal se snídaní v obvyklý čas. Už bylo skoro k polednímu a on pořád nikde, obhlížela jsem jeho oblíbená místa na protější budově, ale nikde nebyl a zdálo se mi, že i poštolčí holka se už trochu ošívá hladem, i když samozřejmě převažoval její standardní povznesený výraz.

Napadlo mě, co si počnu, jestli se poštolčímu klukovi něco stalo. Moje myšlenky se větvily dál až
k tomu jak pro ni chytám myši, nebo jí nosím ty co uloví kočky. Když jsem byla u toho jak čerstvá by ona myš asi měla ideálně být slyším zřetelně: "všechno je v pořádku". Trochu mě to zarazilo a pak mi došlo, že poštolčí holka toho umí říct víc než jen "budiž"…

Poštolčí kluk se pak ukázal s úlovkem a dny zase míjely jeden za druhým. Koukám na poštolčí holku, jak pečlivě sedí na vajíčkách, odlétá v řádu minut za poštolčím klukem na myší piknik a poctivě se vrací zpět. Netváří se ani na okamžik znuděně či otráveně, naopak je zajímavým způsobem uvolněná, zároveň soustředěná a neskutečně mě obohacuje její vnitřní klid. Spíš jsem očekávala vzdušnou energii, ale poštolčí holka je i velmi zemitá, všechno se v ní nádherně propojuje. Mou mysl napadá komentář, že kdyby měl člověk být měsíc většinu času na jednom místě, potřeboval by vnější stimuly – aspoň se podívat na mail, sociální sítě, na televizi, číst knihu, nějak rozmělnit pozornost. Ale ona ne, zpozorní když slyší svého poštolčího muže, nebo když kolem letí jiný pták, ale většinu doby je ve svém klidném vnitřním světě. Přemítám nad tím jak lidé neumí odpočívat a být trpěliví (včetně mě) a zase slyším: "všechno je v pořádku", s podtónem poštolčího vnitřního klidu vím, že jak nemám předjímat špatné konce, tak nemám roztáčet soukolí svého myšlení, neustále tříštit pozornost úkoly či vjemy a zkusit prostě jen být.

Další událostí je, že se vylíhne první mláďátko a já s nadšením pozoruji proces zahřívání malého ptáčete a zbývajících vajíček a také to, jak se domeček plní nalovenými myškami, ještěrkami i drobnými pěvci. Po několika dnech opět zpozorním, protože už by tu měla být další mláďata, ale
z vajíček se nikdo další neklube. Až nakonec na nich přestane poštolčí mamka sedět a mě dojde, že malá poštolka bude jedináček. Ozubená kolečka mé mysli se opět dávají do pohybu a snaží se najít příčinu, jestli vajíčka zastydla v chladných květnových dnech, anebo je naopak příliš zahřál parapet. Mou mentální mlhu opět rozčísne velmi jasné a klidné "všechno je v pořádku". 

Těchto pár slov jsem potom slyšela ještě dvakrát, a to když původně malá poštolka (samička) přerostla velikostí svojí maminku, uzurpovala si pro sebe všechno jídlo a mamce nechtěla nic nechat, což mi zřejmě cvrnklo na domnělou úctu k rodičům, a pak naposledy, když jsem věděla, že
v červenci odjedu na dovolenou, což bylo zrovna v době, kdy se poštolka a s ní i celá rodina rozhodně opustit hnízdo a já to neuvidím a nerozloučím se. Tak to i dopadlo, ale na památku mi tam po nich zůstalo krásné pírko. Doplním, že poštolky jsme samozřejmě nijak nevyrušovali
a nenavazovali jsme kontakt. 

Co chci tímto dlouhým příběhem říct je to, že zvířecí průvodci si nás najdou sami, a tak já teď v sobě nosím střípek poštolčí říše a kdykoli je vidím nebo slyším, tak vím, že všechno bude v pořádku.
Ne tak, že si to "poručím", ale tak že se zastavím, dopřeji si pár klidných nádechů a výdechů, vzpomenu si na poštolčí hluboký klid a důvěru v život - a na moment se stanu poštolkou…

Zároveň tím chci poukázat na rozběhlost lidské mysli, kterou máme všichni, jen někdo více a někdo méně a kolik myšlenkových pochodů s námi musí absolvovat naše domácí zvířata, které máme dnes a denně po boku. Ti se v rámci soužití s námi naučili řešit ledasco a ještě reagovat na naše potíže se zájmem a dobrou radou. Naproti tomu divoká zvířata šíří klid a nechtějí být tolik zatahována do lidských konceptů, pokud jim to samotným nedává smysl.

S odstupem pár měsíců mohu zodpovědně říci, že mnohá má témata, na která mě poštolka upozornila, se ukázala, nějakým způsobem jsem se jich dotkla, něco rozvolnila, a že poštolka byla vlídná, ve srovnání s nástupem kondorů v jedné šamanské meditaci, protože tam už se se mnou nikdo nemazal a některé mé myšlenkové vzorce přestaly existovat ať už se mi to líbilo nebo ne. 

Jak jsem psala už v předchozím článku být v blízkosti divoké přírody je k nezaplacení a na člověka tam čeká ponor do hlubin na míru – což je nabídka, která nelze odmítnout…