Odchod zvířat

Jak zvířata vnímají svůj život po životě...

Chystám se na nedělní seminář věnovaný odchodu zvířat z jejich fyzických těl a přemýšlím, zda se mi v jemnosti podaří předat ústřední myšlenku, kterou je rozdílnost vnímání odchodu z pohledu zvířete a z pohledu člověka. Nemyslím tím, že by zvířata smrt vyhledávala, ale rozhodně se jí nebojí a nebojují s ní (jak jsou si tato dvě slova podobná). Mistři v odkládání svých těl jsou z mých zkušeností slepičky, byť žily v téměř jakýchkoli podmínkách řeknou, že to bylo fajn a zase brzy
na viděnou - vystihnou tak úplně všechno. Čímž ovšem nechci omlouvat kruté podmínky velkochovů takzvaných hospodářských zvířat, které naprosto popírají životní potřeby a emoční cítění zvířat, ale o tom tento článek není. Pro zvířata je smrt odložení momentálního těla. Nepotřebují chodit na regrese, protože když chtějí dokáží mluvit o svých minulých životech,  zároveň nepotřebují věšteckou kouli, protože čas od času odhalí i něco ze svých budoucích plánů. Nejvíc ze všeho ale touží po spojení, aby lidé pochopili, že jejich vztah může trvat navždy, protože neexistuje omezení časem a prostorem. Komunikace se zvířátky momentálně bez fyzických těl jsou velmi osvěžující, moudré, vtipné a patří k mým nejoblíbenějším. Ovšem za předpokladu, že člověk dokázal zpracovat žal a smířit se s odchodem svého parťáka, což nejde absolutně, ale je tu jistá míra, kdy život začne být zase snesitelný. Samostatnou kapitolou jsou asistované odchody zvířat, které nejsou problémem pro zvířata a někdy o něj zvíře může samo požádat, ale jsou nekonečným zdrojem traumat a pocitů viny pro lidi. Mnohokrát se mi stalo, že zvířátko, které odešlo pomocí asistovaného odchodu, svému člověku vzkazovalo, že je v úplném pořádku, a že všechno dopadlo dobře. Jenže lidská mysl má svá úskalí a pokud se člověk rozhodne, že se bude po odchodu zvířátka měsíce nebo i roky trápit, pak je třeba se zamyslet sám na sebou. Zřejmě mu přítomnost zvířete poskytovala pocit bezpečí, absolutní lásky, blízkost někoho, komu lze bezvýhradně věřit, což se v naší lidské společnosti moc nenosí. 

Můj život zcela změnil prožitek, když jsem se opětovně spojila s mojí feňulí, která odešla v roce 2019. Od té doby to dělám pravidelně, hlavně když jsem v situaci, se kterou si nevím rady – a ona vždycky poradí. Vím, že si tím zatloukám další hřebíček do své "ezo rakve" (ať držím téma :-D),
kdy si někdo může myslet, že jsem naivní. To jsem zjistila, že není pravda, protože můj inteligenční kvocient je docela v pohodě, a když si něco umanu, tak toho dříve nebo později dosáhnu. Taky jsem se setkala s názorem, že lžu. Kdo mě zná, tak ví že lež nesnáším, protože ubírá na pravdivosti obou stran a mám dojem, že když lžou malé děti, je s naší společností něco špatně.  Myslím, že ani s nálepkou "ezo" to není tak horké, protože jsem komunikaci několik let poctivě trénovala než mi došlo, že je to něco skutečného. Což mě přivádí k závěru, že pokud se mi někdo posmívá nebo mě nechápe, je to pouze proto, že nemá stejné nebo alespoň obdobné zkušenosti jako já. A tak se těším na nedělní odvážlivce, na které promluví jejich milovaná zvířátka momentálně bez fyzických těl a oni ucítí nefalšovanou zvířecí radost z opětovného spojení a v něčem to promění jejich život jako tehdy ten můj…