Být mezi svými

Aneb kouzlo kravího společenství...

Všem se nám líbí pocit, když nás ostatní přijímají a v rámci společenství vztahy hladce plynou. Lidé se v téhle pozici trochu hledají, protože někdy si umíme závidět, také dokážeme obstojně hodnotit druhé a na základě svých filtrů je vylučovat nebo prosazovat. Vzory chování v rámci dětské skupiny můžeme v různých obměnách najít i v kolektivu dospěláků, kteří by už jak se říká měli mít rozum. Proto je velmi osvěžující mít kolem sebe lidi, kteří vás vnímají jako bytost, jsou otevření, a přitom víte že spolu nemusíte ve všem souhlasit, dopřávají vám svobodu, můžete být sám sebou a tím pádem se někdy smát a někdy zase být smutný a obě tyto varianty jsou v pořádku. Jen je někdy složitější takové lidi najít...

Mezi zvířaty naštěstí k žádnému složitému hledání nedochází, ať jste s kýmkoli z nich, tak víte, že můžete vydechnout, pustit naučenou maškarádu řádného občana 21. století a konečně jen chvíli být. Takový stav mám vždy v blízkosti kraviček a někdy u nich i cíleně zastavuji, když potřebuji prohloubit právě ten zmíněný pocit přijetí, péče, zemitosti a absolutní důvěry v život. Moje kraví láska začala v roce 2017 nezapomenutelnou komunikací s kraví maminkou z klasického velkochovu. Vyprávěla mi o tom, jak je kravské vědomí naprosto klidné, neúzkostné, smířené a zároveň podporující. Napadlo mě, že možná proto lidé zpochybňují zvířecí emoce - zvířata mají emoce, jen
s nimi nakládají jinak než lidé. Také mi řekla, že je příjemné být s někým, kdo naslouchá a že už dopředu věděla, co ji bude na světě čekat a dala k tomu souhlas, protože zvířata obecně pracují nezištně a chtějí lidstvo inspirovat je většímu uvědomění. Také od ní vím, že není nutné, aby všichni přestali jíst maso či používat mléko, ale aby lidé jedli s uvědoměním, co se jak "vyrábí" - protože lidské překrucování reality (myšleno pro peníze cokoli), dalo vzniknout podmínkám velkochovů, kdy se zapomnělo se na svobodu - což je přeneseně i svoboda pro lidi, aby se naučili žít beze strachů, programů a ovládání. A pro zvířata ze zajetí to je svoboda fyzická, více o volnosti v přírodě, protože oni svobodu mentální v sobě mají ze své přirozenosti. Od té doby vím, že u kraviček vždy najdu správný postřeh, že je nekonečně obdivuji a do kravínů posílám pocit hluboké vděčnosti a úcty. 

Od té doby jsem poznala mnoho dalších kraviček, většinou takzvaně masných, které žily převážně venku. Šla z nich také energie klidu a péče. Z mého pohledu byla ještě silnější, právě proto že se mohly více méně pohybovat v energii přirozeného prostředí. Od nich jsem se naučila, jak nahlížet na převozy živých zvířat, které ve mně vyvolávaly velmi nepříjemné pocity. Už dávno jsem věděla, že zvířata se smrti nebojí, a že když je litujeme, děláme jim to ještě horší - což mi ale nedávalo odpověď na to, jak se vlastně v blízkosti jejich převozu cítit. Samozřejmě se vždy dostaneme do situace, kterou si v sobě potřebujeme vyléčit. A tak jsem se ocitla v blízkosti stáda, ze kterého bylo několik jeho členů odvezeno. Šla jsem k nim s pocitem jakési viny či omluvy - ne za to, že lidé jedí maso, ale že je všelijak odchytávají před očima ostatních, následně přepravují a ukončují jejich život jako spotřebního zboží. Jak už jste si jistě všimli z předchozích článků, zvířata vždy uvedou věci na pravou míru, což se samozřejmě stalo i v tomto případě. Dozvěděla jsem se, že lidé měří čas na kvantitu, ne na kvalitu, a proto nejsou schopní pochopit, že žádné zvíře si neříká, kdybych tak mohlo žít o den/měsíc/rok déle, protože jsem v životě ještě nestihl všechno, co jsem chtěl. Oponovala jsem, že pokud se budeme tedy bavit o kvalitě života, pak je o ní snazší mluvit pro ně jakožto venkovní kravičky, ale co kravičky žijící v kravínech. Reagovali vykulením očí, jak je možné že se na něco takového ptám a řekli, že se tolik starám o životní okolnosti, že zapomínám na to, že jsou světelné bytosti bez ohledu na vnější podmínky. Povídám zpět, že jsem je ale slyšela vylekaně bučet, když odváželi část stáda, tak ať mi to tedy celé vysvětlí. A to už se jen pousmáli
a pokračovali, že reakce jejich fyzického těla je někdy oddělená od jejich podstaty. Fyzické tělo reaguje na hormonální stimuly a je nuceno do následné stresové reakce, a to jak v případě kraviček, které se odvážely, tak i těch které zůstávaly. Hmota reagovala na hmotu. Ale jejich podstata prováděla jakýsi rituál, který spočíval v tom, že všechny kravičky rozzářily svá světelná těla, jako kdyby se na louce rozsvítila spousta lampiček a kravičky, které se odvážely podporovaly vibraci klidu a přijetí. A kravičky, které zůstávaly, se nastavily do stavu naprosté úcty, respektu a lásky, vůči kravičkám, které se odvážely, ale i vůči sobě navzájem a i celému okolnímu prostoru. Viděla jsem to jako obraz, který mě zaplnil pocitem absolutního klidu, že zvířata vždy ví, co dělat, aby neprohlubovali strach, ale zůstali ve své síle. A od té doby dělám to stejné. Mentálně mám stále
s převozy zvířat trochu problém, zřejmě reakce hmoty na hmotu, ale něco uvnitř mě už je schopné podporovat opravdovou podstatu zvířat, ocenit je, poděkovat jim, bez ohledu na vnější okolnosti, jestli je vyhodnocuji jako příznivé nebo nikoli. 

Dalším dílkem skládačky bylo vyslechnutí příběhu, kdy se paní vědomě loučila s býkem před jeho odjezdem na cestu vedoucí k duhovému mostu. Z očí do očí mu za všechno poděkovala, ocenila jeho život, řekla mu kam jede, a že jeho tělo je jako dar, který bude využit. Při těch slovech mi probleskl obraz, že býkova esence opustila z valné většiny jeho tělo v tento moment a samotnou přepravu absolvovala "jen hmota". Ocenila jsem upřímnost paní, že býkovi řekla, že cesta vede na konec jeho existence v tomto fyzickém těle. Zvířata ví spoustu věcí dopředu, stejně tak dokáží vnímat, kdy se blíží čas jejich odchodu, a to i když neodchází "přirozenou" cestou třeba vlivem stáří. Bylo to rozhodně férovější, než použít oblíbenou milosrdnou lež a říct mu, že jede třeba na výlet. Příroda je moudrá a zároveň přímá, nesmlouvavá a je vždy sama sebou, ve své rovnováze
a pravdivosti, příroda prostě je - my lidé se jen můžeme zamýšlet nad tím, proč některé její části nás rozveselují a některé traumatizují.

Mohla bych psát do nekonečna o dalších drobných příbězích, kdy v úžasu stojím u kraviček, dívám se jak si trhají ze stromu švestky a říkají, že je potřeba o sebe pečovat a čas od času se rozmazlit. Nebo když jedna strčí do druhé, řekne jí tady chci stát já, tak ta první buď uhne nebo ne, ale v ten moment situace skončí - tzn. první nepřemýšlí nad tím, jestli není ukřivděná a že s tou druhou už nikdy nepromluví, nebo že to byla její chyba, že stála blbě. A druhá nemá výčitky, jestli to udělala moc nebo málo důrazně, co si o ni kdo pomyslí, kdo to všechno viděl a pak ji nebude mít rád a bude ji pomlouvat. Jako obvykle jsem došla k závěru, jak si my lidé komplikujeme život sami sobě... 

Fotografie v tomto článku byly pořízené loňské léto v Korutanech (díky za ně Tome). Chtěla jsem se řídit klasickou alpskou regulí, ať turisté nevyhledávají blízkost kraviček, ale co dělat, když jedna
z nich účelně vyhledá vás - to je nabídka, která se neodmítá. Níže vidíte fotku mě vysmáté od ucha k uchu, ovšem sama sebe okamžitě sesadím z pozice "kravského zaříkávače". Pravda byla taková, že kravička mi řekla: "moc strachu (ne z nich, ale ze života), málo zemitosti" a zavolala si na pomoc se mnou další dvě, což je úvodní fotka. Tudíž moje představa jak povedeme debatu o tom, jak se jim žije vzala za své, protože holky naznaly, že ve mně přišel kus exempláře vhodného k celkové rekonstrukci. :-) A tak i když zvýraznily moje strachy, aby je rozpohybovaly a tím udělaly prostor klidné zemitosti, což nebylo vyloženě příjemné, vím, že to udělaly proto, že v mém srdci cítily otisk svojí energie a věděly, že se jich nebudu bát. Možná vás napadne, že to je styl práce, který by měl být blízký spíše koníkům, než kravičkám. Já zastávám názor, že to do jisté míry umí všechna zvířata, jen se rozhodují, jestli chtějí nebo ne. Zajímavý postřeh v této souvislosti měla báječná Sandra Mendelson, která v nedávném rozhovoru říkala, že stejně jako se zvyšuje lidské vědomí, tak se zvyšuje vědomí zvířat. Tím pádem "úkoly", které dříve mohli vykonávat koně, velryby a sloni, mohou nyní dělat i další druhy. Nepotřebuji situaci objasňovat ze zúžené lidské perspektivy, není důležité jak přírodní zázraky fungují, ale to že se dějí. Co ale potřebuji, je doporučit Sandřin rozhovor, protože je skvělý, aktuální a dávající naději, že to s naším světem jde správným směrem - to až se dostanete
k pasáži, že zvířata nás lidi začínají chválit, že už se tolik nebojíme a jsme více otevření jejich poselstvím. A řeknu vám, že pochvala od zvířat, to je velká věc! :-)

Takže si trochu poklepat na rameno a pak k rozhovoru TUDY. :-)