Komunikační příběhy

Nepravidelný letní režim blogu je osvěžující, ovšem to neznamená, že by se nedělo nic, co by stálo za zmínku.

Dlouho tu nebyly zvířecí příběhy, tak alespoň v krátkosti výběr z poslední doby...

Kočička, která byla zvyklá žít v domě a chodit ven, se přestěhovala s paničkou bytu, kde se v plné síle ukázalo, jak jí chybí pravidelný kontakt s přírodou, se zemí. Začala v bytě naříkat a moc nezabíraly ani nejlepší úmysly a snahy paničky o venčení kočičky na vodítku. Kočička vysvětlila, jak ji blízkost přírody uzemňuje, nabíjí a osvěžuje, a také že ji není možné venčit z bodu A do bodu B jako pejska, ale že si potřebuje na zem lehnout a jen tak koukat. A že procházka na vodítku nemá být
o tom, aby se fyzicky unavila, ale o tom, aby se svobodně pohybovala, jak ona sama potřebuje pro nalezení vnitřní rovnováhy. S navazující homeopatickou podporou pro snazší adaptaci této nové životní situace se kočičce i paničce daří o poznání lépe. Líbila se mi paralela, že před touto kočičkou, která se zvýšeným mňoukáním snažila vyjádřit své pocity, jsem byla v kontaktu s kocourkem, který mňoukat nemohl, což byl hluboký ponor do kočičí duše, a i tam se věci pozvolna obracejí k lepšímu.

Dále dva zvířecí příběhy, které jsou si podobné diagnózou a zároveň zvířecím přístupem k této situaci. Je to vyprávění o pejskovi a kočičce, respektive o fenečce a kocourkovi, kteří mají nález na nožičce a oběma byla navržena amputace. V obou případech pánečci toto řešení odmítli a hledají jiné cesty. Nepíši to z důvodu dehonestace veterinární léčby a ani nebudu referovat o zázračném uzdravení přes noc, ale velkou inspiraci vnímám v tom, jak se zvířata neztotožňují se svým onemocněním. My lidé často říkáme, že máme nějakou nemoc, prapodivně ji vlastníme (nebo ona nás) a uchováváme ji ve svém prostoru. A tak začneme kocourkem, je to pravý kočičí kmet, jak věkem, tak moudrostí a ten řekl, že za svůj život vždycky všechno zvládnul, a po lidech chce jediné, a to důvěru v něj. Nestojí o nějaké kapičky a tabletky, ale chce slyšet, že je kabrňák. Když už se mu něco podává a zabere to, tak je rád, že se mu uleví, ale vůbec to po lidech nevyžaduje jako nějaký jejich úkol či poslání se o něj starat, protože když by měl bolesti, umí opustit fyzické tělo do té míry, že pořád normálně funguje, ale tím že v těle není naplno, tak si vnímání bolesti umí korigovat. Taky nerozumí tomu, proč mají lidé radost, když se mu uleví, protože on nepotřebuje nikoho potěšit a žije jako svobodná duše - na komunikacích miluji, že v nich cítím esenci konkrétního zvířátka, a tenhle kočík měl odvahy, síly a jistoty na rozdávání. Úžasné vyzařovaní má i feňulka, které je zaměřené na lásku. Ukázala mi, že umí svojí přítomností vykřesat jiskřičky lásky, naděje, péče, klidu a bezpečí. To je její úkol, který si sama vybrala, a proto je každému v její přítomnosti dobře. Samozřejmě plně respektuje svobodnou vůli všech, je velmi trpělivá a nikomu nic nenutí, ale nemohla jsem se nezeptat, co se stane, když člověk její jiskřičku přijme do sebe. Viděla jsem obraz, jak růžovozlatá jiskřička letí od feňulky k člověku, kde rozdmýchá nejlepší kvality jeho opravdového já, což vyvolá řetězovou reakci nejen v člověku jako takovém, který se celý naplní světlem svého potenciálu, ale člověk může tyto atributy předávat dál a přitom je stále plný světla, které neubývá. A tak bylo jasné, že mluvím s léčitelkou, která nese mnoho ženských kvalit a ptám se jí, co tedy ta její nožička. Popisuje, že onemocnění vnímá, ale přirovnává to k tomu, jako když má člověk na zádech batůžek – a ona má obdobný batůžek na noze. Nic zásadního pro ni neznamená, zná důvod jeho vzniku,  emoční záležitost, ale dokázala tyto emoce už hodně projasnit a ty zbytkové tam jsou
v zapouzdřené podobě, ale ona přeci není tím batůžkem. Přesně vím, kam tím mířila. Jako lidé se snažíme zvířata "opravit", vyléčit je, až někdy v té snaze přehlédneme kým doopravdy jsou. A i to přirovnání k batohu bylo geniální – ano nosíme v něm doklady a osobní věci, ale my nejsme svůj batoh. Vtipné je, že už jsem slyšela několik lidí říkat, potom co různými cestami přišly o svá zavazadla, že se jim vlastně ulevilo – čímž myslím skutečné kufry, ovšem s filozofickým přesahem
k zamyšlení.😊

Další příběh je o šestnáctiletém pejskovi plemene husky. Panička se ho ptala, jestli už se blíží konec jeho fyzické pouti a on mluvil o tom, jak vnímá své stáří a blížící se odchod. Mluvil velmi moudře, klidně, rozvážně, ovšem také zmiňoval, že když opouští tělo a ladí se svojí opravdovou energií, tak je zase mladý, plný vitality a síly, a tak ho má panička vnímat a dívat se za stárnoucí tělo do jeho nitra. Také mluvil o tom, jak je důležitá blízkost, protože kolem sebe chtěl své lidi a chtěl být doma. Za dva týdny se jeho poselství naplnilo a odešel doma uprostřed noci za bouřky obklopen svojí smečkou. Mávám tam nahoru vlčí náčelníku, jsi borec, však Ty víš…

Zmíním ještě fretčího kluka, který se jmenuje stejně jako jeden severský bůh. Jeho fyzické tělo mu vypovídá službu na mnoha rovinách, na které už veterinární léčba nemá řešení. Ovšem jeho charakter a vyzařování je naprosto ryzí. Troufnu si říct, že kdyby většinová populace měla asi tak desetinu podstaty jeho esence, žijeme si v báječném světě. Ano nezastírám, že mám zvířecí společnost mnohem raději než tu lidskou, ovšem zároveň se zvířaty trpělivě vyčkávám, kdy si ještě víc lidí uvědomí svůj potenciál a možnosti, které má jen člověk. A tak byl fretčí kluk vyslyšen a jeho vyprávění se shodovalo s tím kocouřím a psím – dejte mi důvěru, opouštím své tělo jak potřebuji
a nebojím se bolesti, chci si věci řídit sám, nedívejte se na mě jako na nemocné tělo, které máte zachránit, dívejte se na to, kým jsem. A tak mu jeho panička vytvořila prostor, ve kterém se může sám rozhodnout, co bude dál a za to ji velmi obdivuji. Sama vím, jak je to náročné a jak člověk bojuje se svými strachy, únavou, ale stojí to za to, protože ho vede jeho zvířátko, což je něco co tenhle fretčí kluk bez ohledu na jeho onemocnění umí ze všeho nejlépe…

Možná to působí, že se sešla zvířátka nemocná, ale nemyslím, že by bylo nějaké smutné období, důvod je prozaičtější, spíše si komunikace řadím podle svého pocitu, a také vím, že mnozí z vás pořád na komunikace čekáte – někteří už pekelně dlouho a já se moc omlouvám, ale vím o vás. Přestože je léto v plném proudu, já se i díky těmto příběhům těším na listopad, kdy budeme mít
s Gábi Benešovou společný seminář o emocích a nemocích zvířat. Gábi je naprosto báječná a mohla bych ji chválit od rána do večera, kolik toho ví a umí, kolik mě toho naučila a čím vším mě inspiruje. Za svoji část můžu dopředu slíbit jen to, že se pokusím vás provést prožitkem výše uvedeného, co mi zvířata ukázala. Ale to předbíhám v čase a teď krásné letní dny a užívejte radovánek všeho druhu.😊