Snad se v příštím životě narodím jako brouk

Jak se mi vyplatil můj broučí zlozvyk...

Musím brouky iritovat, ale nemůžu si pomoct. Zcela automaticky se mi děje, že když sedím v trávě
a vidím kolem procházet jakéhokoli brouka, tak mu nabídnu ruku, jestli by se šel se mnou pozdravit. 9 z 10 oslovených brouků mě posílá do háje a nejlepší jsou ti, kteří okamžitě začnou utíkat na opačnou stranu - to naznám, že mám zrovna mimořádně kvalitní úroveň vyzařování. :-) 

Ale ten jeden, který neuteče, to vím, že je broučí extrovert, který by se v lidském světě mohl živit třeba jako moderátor a byl by všeobecně oblíbený. A tak zase jednou nabízím ruku, nic nečekám
a ejhle máme tady právě takovou broučí star. Leze mi po ruce a vypadá to, že hledá ideální místo, ze kterého by odletěl - ale vůbec s tím nechvátá, zkouší jednotlivé prsty a pak se vrací zase do dlaně. Pro sebe si pomyslím, že nad tím asi přemýšlí a zkouší najít nejlepší místo. Jenže pak slyším "já nad ničím nepřemýšlím a nic nehledám, až bude správný čas, tak prostě odletím". Pokárám se opětovnou aplikaci lidské logiky a říkám mu, že bych chtěla být jako on, nepřemýšlet a poznat správný čas. Načež brouk dodává "pořád hledej rovnováhu, neustále se vychyluje, ale je třeba se do ní v lehkosti navracet - když nebudou velké odchylky, nebude třeba ani velkých návratů".
Vše bylo řečeno a broučí zenový mistr odlétá. On to totiž nemá jako naučenou poučku, on tím je. Pak je zcela jasné, že kdybych mohla být v příštím životě brouk, hodně bych si polepšila. A tak je tento článek poctou všem broukům mluvným i těm méně mluvným...